Vážení a milí, impuls k rozhodnutí, že podstoupím zákrok, který mně umožní vidět svět jinýma očima, jsem nepotřeboval. Nosil jsem brýle už od dob předškolního věku a věřil, že, i když jde o astigmatismus, jednou přijde doba, kdy půjde tato vada odstranit. 
V roce 2001 jsem se přihlásil poprvé, podstoupil jsem celkové vyšetření, které ukázalo, že na operaci je ještě příliš brzy. Věděl jsem, že se není čeho bát a stále jsem sledoval pohyb ve výzkumu. 
Rozhodnutí přišlo v roce 2010. 23. března 2010 zákrok provedla MUDr. Silvie Zapletalová. Každé oko trvalo přibližně deset minut a já odešel, jako bych si právě v restauraci pochutnal na dobrém obědě. V recepci na mne čekala manželka, ale já vlastně ani doprovod nepotřeboval, oči se mně zalily, to je pravda, byly to však slzy štěstí. Kdo neprožil, neuvěří. Strach jsem nepociťoval, není se čeho obávat. 
Za dva měsíce jdu na kontrolu a těším se na příjemný personál. Přeji vám všem, abyste viděli letadlo na obloze, viděli ostře hvězdy, poznali, že k vám běží vaše dítě, dokázali bezbolestně číst.

Byla jsem krátkozraká od svých 10 let. Protože se jednalo o zrak, byla jsem v rozhodování stále velmi opatrná. Každá novinka s sebou nese i určitá rizika. Myslím, že jsem čekala dosti dlouho a že užitá metoda již byla dostatečně odzkoušená, tedy spolehlivá. Rozhodnutí oddaloval i fakt velmi bolestivého hojení asi týden po zákroku (mám na mysli první metody a také zkušenost rodinných příslušníků). 
Sledovala jsem vývoj a oslovil mě jiný postup, bezbolestný postup, který navrací pacienty velmi rychle do plnohodnotného života. O zákroku jsem četla z dostupných zdrojů, lékaři mi ochotně odpověděli na mé dotazy, rovněž příprava na zákrok proběhla ve velice příjemné uklidňující atmosféře. Když jsem připravená na událost, která mne čeká, snáším její průběh i následné hojení určitě lépe a rozumím pochodům, které v organismu probíhají. 
Samotný zákrok byl pro mě bezbolestný, cestou domů jsem rozeznávala silniční ukazatele, přečetla SPZ před námi jedoucích aut. První odpoledne jsem měla pocit řezání v očích, pro upřesnění: prach v očích, který dráždí k pláči. Uklidnily mě přibalené léky. 
Kvalita mého života se velice zlepšila. Dají mi za pravdu lidé nosící brýle, že je neustále hledají, sundávají, v zimě řeší přechod do teplejšího prostředí, nemluvě o sportu. (Těším se, až si zalyžuji a uvidím nerovnosti.) 
Zde bych se rozepsala velmi obsáhle. Jsem pedagog, potřebuji užívat oční kontakt, jsem v pohybu, střídám vzdálenosti, na které se potřebuji zaměřit. (Mám již obě ruce volné, nesundávám brýle.) Maluji, zhotovuji oděvy, doplňky – loňský rok jsem malovala bez brýlí (bolela mě hlava), sledovala a porovnávala svůj výtvor s brýlemi. Protože si potřebuji na nový stav vidění zvyknout, ještě mi dělá potíže zaměřit zrak na drobné detaily. Uklidňuje mě fakt, že se na lékaře kliniky mohu kdykoli obrátit, vždy mi věnovali dokonalou péči. 
Nechci hýřit frázemi, dovolím si na závěr: věřte, že po zákroku uvidíte to, čeho jste si bez brýlí nevšimli a ani všimnout nemohli.

Jsem rád, že mám operaci za sebou. Teď si musím do očí ještě kapat kapky, ale jinak jsem v pohodě. Ještě dnes čekají mě pracovní povinnosti. 
Následný zákrok v podobě implantování nitroočních čoček stál rozhodně za to. Evropskou oční kliniku Lexum a svého „dvorního operatéra“ prof. MUDr. Martina Filipce, CSc. rozhodně doporučuji.

Na zákrok jsem se v budoucnu chystala, ale tím impulsem byl určitě poukaz od mého bratra. Po zákroku jsem se hlavně těšila na život bez brýlí a čoček. Nyní mě již neomezují. Ráno se probudím a krásně vidím. 
S péčí na Evropské oční klinice Lexum jsem velice spokojena. Vše mi bylo vysvětleno, jak zákrok bude probíhat, následná péče, atd. 
Lexum bych určitě doporučila členům své rodiny i známým. Se vším jsem byla spokojená. Váhajícím pacientům bych vzkázala: „Není to nic, co by se nedalo vydržet a za ten krásný osvobozující pocit bez brýlí to rozhodně stojí!“

S obdivem a úctou chci poděkovat primáři MUDr. Františku Bendovi a kolektivu lékařů a sester Oční kliniky Cornea Lexum ve Stonavě, za citlivý a odborný přístup. Měla jsem tu čest, že při druhé operaci 15.11.2006 mi byla implantována 20 000 čočka. Mohu jen konstatovat, že už vím, co je to zázrak. Děkuji za neomezený rozhled a tu krásnou paletu barev, kterou teď vidím. Za ta léta nošení brýlí jsem přestala vnímat jak mě omezují v každodenním životě a při rekreačních sportech. Ještě jednou srdečně díky!!! Přeji celému kolektivu lékařů a sester hodně zdraví a úspěchu v další práci. Alena Prašivková Frenštát pod Radhoštěm

Byl jsem si jistý, že někdy v budoucnu operaci určitě podstoupím. Moje sestra a několik známých má operaci již za sebou a vždy to bylo bez problémů. Brýle mě jednoduše otravovaly… 
Nyní již nemám žádné starosti s brýlemi, „netíží“ a neškrábe mě nic na nose, nemusím si je čistit… Zatím to byla ještě krátká doba na to, abych všechny výhody ocenil, ale vím, že jich bude bezpočet. K péči na Evropské oční klice Lexum nemám sebemenší výtku, příjemné prostředí, milý a profesionální personál, moderní vybavení… 
Po své zkušenosti bych Evropskou oční kliniku Lexum určitě doporučil jak členům své rodiny, tak známým. A pacientů, kteří z důvodu obav váhají zákrok podstoupit bych rád vzkázal: „ Strach má velké oči, i když jde zrovna o ně!“ Jsem velice rád, že jsem zákrok v Lexum podstoupil. Děkuji.

Srdečné pozdravy po dovolené v Benešově nad Ploučnicí a velký dík, paní docentko Baráková, Vám a Vašim kolegům za krásné vidění české přírody po operaci šedého zákalu

Když mě na očním oddělení v Chotěboři paní doktorka doporučila operaci šedého zákalu, měla jsem obavy z pomyšlení - zase do nemocnice! Té jsem si za poslední 4 měsíce užila víc než dost. 
Paní dr. mi vysvětlila, že oční klinika v Praze není nemocnice, operace se zde provádí ambulantně. Tou skutečností jsem byla překvapená. Vlídné přijetí, odborné vyšetření, ochota sestřičky, pomoc při chůzi – jak citlivé ruce p. doktorů při operaci, to vše se během krátké doby událo bez bolesti a mého zbytečného strachu. Když jsem se druhý den doma porozhlédla, viděla jsem úplně jiný svět, je úžasné co dokáže lékařská věda a zlaté ruce lékařů. 
Vzdávám upřímné díky Vám, páni doktoři, že jste mi umožnili prožít v mém pozdním věku radost z dobrého vidění! Díky a pozdravy z krásné Česko-moravské vysočiny Posílá vděčná pacientka Anna Krátká

Ráda bych se s Vámi podělila o pár pocitů jako zdravotní sestra, která v Lexum pracuje, ale zároveň pacient, který si prošel celým procesem, počínaje vstupním vyšetřením, pak operací a konče pocity, které jsou jen těžko popsatelné. 
Brýle jsem začala nosit v 1.ročníku SZŠ a asi jako každý puberťák jsem se za ně styděla. To byla ještě doba, kdy na výběr byly dva druhy tlustých obrouček a to bylo vše. Po prvním porodu ve 25 letech jsem byla nucena začít brýle nosit stále, protože jsem nepoznávala známé na druhé straně ulice a zbytečně mi ujížděla MHD, protože jsem nerozeznala jejich čísla. 
Po určité době jsem se s brýlemi sžila natolik, že mi přestaly vadit a překážet. A to musím dodat, že jsem docela aktivní člověk, kterého baví sport, turistika, kolo, aerobik a řada jiných aktivit. Dokonce si dovolím říct, že díky doby, která nám donesla mnoho nového zboží do obchodů, jsem si vybírala brýle takové, které mi slušely a dodaly i jistý šarm. 
Když teď pátrám v paměti, našla bych asi jen dvě situace, kdy mi brýle vadily. Tou první byla doba kdy mé dvě děti byly ve věku batolat a neustále mi je shazovaly z nosu. A tou druhou byla zima, kdy se brýle při přechodu ze zimy do tepla mlží a pak nic nevidíte. Prostě brýle mi přestaly vadit natolik, že když jsem je sundala, připadala jsem si divně, zkrátka jinak. Asi to všichni, co nosíte brýle, znáte. Takže jsem nikdy o laseru nepřemýšlela. 
Až postupem času, když jsem pracovala v Lexum a poznávala jej takříkajíc zevnitř, jsem o tom začala uvažovat. Kvalita a přístup jak lékařů tak sester je na mnohem vyšší úrovni než v zařízeních, které jsem měla možnost dosud poznat. Pacient není pacient, ale klient, který je opravdu středem zájmu a vždy na prvním místě. Tomu je podřízeno skutečně vše. Jako sestra jsem také viděla úspěšnost prováděných zákroků a vzhledem k vysokému počtu zákroků s prakticky nulovými komplikacemi jsem se rozhodla LASIK podstoupit. 
V den „D“, i když jsem věděla, že mi nic nehrozí a od pacientů, že to nebolí, jsem přesto byla lehce nervózní. Zákrok byl opravdu nebolestivý a trval pár minut. Asi 2 až 3 hodiny po zákroku jsem měla takový pocit, jako když Vás někdo píchne do oka a musíte ho zavřít. Žádná bolest, jen trochu nepříjemné. A teď přichází na řadu pocity, které jsem už dlouho neznala. A to pocity takové, které jsou pro člověka, který brýle nenosí a vidí, zanedbatelné a nepostřehnutelné. A pocity úžasné a nádherné pro nás „brejlovce“. Člověk si opravdu neuvědomuje o co přichází, když to nezkusí.
Začalo to již v den operace večer. Ležela jsem v posteli, připravená ke spánku, tedy bez brýlí a čekala než se uloží zbytek rodiny. V televizi běžel film s titulky. Jindy bych viděla jen jakési rozmazané fleky ale já ty malinké titulky už přečetla! A s nadšením koukala až do konce. Pak ráno otevřu oči a aniž bych si musela nejdříve nasadit brýle, vidím kolik ukazují hodin ručičky na budíku. Pak se projdu kolem okna a do očí mě uhodí nádherně ostré a jasné rohy domů. 
Nikdy bych nevěřila, co budu prožívat. Viděla jsem krásné obličeje lidí a rozeznala oči, nos a ústa. Rozeznala jsem větve a listí v korunách stromů. Pro někoho opravdu maličkosti, ale pro nás „brejlovce“ velké věci! Neustále si vychutnávám ten pocit, kdy sedím, koukám a všechno mám tak jasné, ostré a krásné. S brýlemi jsem viděla taky dobře, ale ne takhle. Teď se to nedá vůbec srovnat. Je to něco úplně jiného a kdo to nezkusí neuvěří!! Jsem už půl roku po zákroku a pořád se těch krásných, pro jiné všedních pocitů, nemůžu nabažit. Děkuji všem, kteří mi tyto pocity umožnili a přeji velké odhodlání všem, kterým tyto pocity chybí. Opravdu to stojí za to!

V květnu tr. mi byla provedena operace šedého zákalu na Vaší klinice. Byl jsem mile překvapen jak odbornou úrovní zákroku, tak i nadstandardní ochotou a péčí všech pracovníků. Dovolte mi, pane řediteli, abych Vám blahopřál k tak vynikajícímu kolektivu, který vedete a k důstojnému prostředí, které se Vám podařilo vytvořit. 
Mé poděkování patří všem, zvláště však panu primáři MUDr. Bedřichovi a chirurgovi MUDr. Fučíkovi za jejich lidský přístup k pacientům. Se srdečným pozdravem Doc. Ing. Josef Fexa, CSc.

Vážení, při příchodu k Vaší klinice vítá pacienty nápis "Uvidíte svět, jaký je". Domnívala jsem se , že je to jen líbivé heslo, ale musím konstatovat, že po operaci šedého zákalu provedeném paní přednostkou doc. MUDr. Drahomírou Barákovou, CSc. se s touto proklamací ztotožňuji. 
Petřínská rozhledna už pro mě není rozmazaným vykřičníkem, vidím, že věž u Mánesa je z cihel a na Pražském hradě rozeznám okna. Je to úžasné a já Vaší klinice moc a moc děkuji za odbornou péči. 
S ochotou a trpělivostí se klient setkává už při vstupu do "modrého domečku" ve Višňové ulici v Praze-Krči od pracovnic v recepci i při následných prohlídkách a vyšetřeních. Jsem vděčná p. MUDr. Darině Bujalkové, která mě velmi podrobně seznámila s postupem operace a doporučila vhodný implantát. 
Vlastní zákrok pak byl dílem šikovných rukou paní docentky Barákové a její vynikající erudice a špičkových schopností. Přála bych všem pacientům, aby se při řešení zdravotních problémů setkávali s takovými profesionály, jací pracují u Vás, a to jak po odborné, tak i lidské stránce.

Vážený pane primáři, chci Vám touto cestou poděkovat za perfektní provedení operací šedého zákalu mých obou očí, které jsem u Vás podstoupila v červenci a srpnu t.r. Výsledek je fantastický. Pravým okem jsem neviděla víc než na 2 metry a teď skoro nepotřebuji brýle. Přečtu téměř nejmenší písmena na optotypu (před operaci jsem nerozeznala to největší). Velmi mi to zpříjemnilo život. Považuji to za komfort a luxus. 
Ještě jednou Vám velice děkuji. Přejí Vám jen spokojené pacienty, mnoho úspěchů v práci, zdraví, štěstí lásku, klid a hlavně ať jste fit. Srdečně zdraví Ing. Milena Davidová

Vážená paní primářko, pokládám za svou povinnost poděkovat Vaší klinice za péči, kterou jste mně věnovali. Především můj velký dík patří prof. Dr. Rozsívalovi, který mě operoval šedý zákal obou očí (3.6. a 6.7.05) . p. prof. Dr. Krausovi, pí. Dr. Zapletalové, pánům doktorům anesteziologům a všem sestrám, které se mně věnovaly. Podle vyjádření mé oční lékařky pí. Dr. Beránkové jste měli se mnou velkou práci. Přeji mnoho dalších úspěchů!

Své první brýle do dálky jsem dostala ve 13 letech potom, co jsem zjistila, že neustálým doostřováním se čím dál více mračím na paní učitelku a na tabuli. V tomto věku mi přišly brýle jako docela atraktivní doplněk, ale postupem času a ve chvíli, kdy se o slovo přihlásila puberta mi už tak zajímavé nepřišly. A tak jsem brýle začala odkládat více a více. Ve škole jsem to vyřešila jednoduše, prostě jsem si sedla do druhé lavice. A když bylo nejhůře a od neustále namáhaných očích mě bolela hlava, brýle jsem vytáhla, abych je zase po pár dnech rychle schovala do šuplíku. Znovu jsem si je musela zavolat na pomoc, když jsem začala chodit do autoškoly. 
Oční lékařka neuznala za vhodné, abych řídila bez brýlí a tak jsem „vyfasovala“ řidičák se zvláštním záznamem BRÝLE NUTNÉ. Ale i přesto mě to nedonutilo brýle nosit pravidelněji. 
Dalším mým nemalým problémem bylo si brýle uhlídat, opakovaně jsem je někde zapomínala, ztrácela a občas taky rozbila. V těchto fázích rozbitých či ztracených brýlí mě neminula pokuta při běžné silniční kontrole. To jsem si tak jednou večer jela přes město a na značce viděla 80, přiznávám, že se mi to zdálo poněkud divné…80 ve městě…ale nevěnovala jsem tomu větší pozornost do chvíle, než si moji rychlost změřila policie. Udiveně na mne koukali, když jsem jim vehementně vysvětlovala, že o žádném přestupku nevím, vždyť tam byla přece ta osmdesátka?! No jo, záhy mě vyvedli z omylu, když se ukázalo, že tam bylo 60. Při kontrole řidičského průkazu samozřejmě nepřehlédli poznámku BRÝLE NUTNÉ a tak, bez brýlí na nose, jsem svůj přestupek neobhájila. Po téhle zkušenosti se nabízela otázka, co takhle zkusit čočky? Ale představa každodenního nasazování a vytahování…tak tohle by určitě nebylo nic pro mne. 
Poslední šanci jsem si dávala v době, kdy jsem nastoupila do nemocnice jako oční sestra. Naivně jsem si myslela, že se tím něco změní, ale podle starého přísloví – kovářova kobyla chodí bosa – jsem svoje oči nadále zanedbávala a začala se smiřovat s tím, že k brýlím prostě kamarádský vztah asi nikdy mít nebudu. 
V lednu loňského roku jsem nastoupila na úžasnou :-) oční kliniku Lexum a současně v té době jsem si zlomila své nové brýle. Takže pro mne vyvstalo dilema: koupit si další brýle nebo to řešit jinak? Brýle jsem si nekoupila, takže poslední rok jsem byla zcela bez brýlí. A přesto, že jsem je vždycky nosila pouze v nutných případech, bez nich to nebylo až tak úplně jednoduché. Zjistila jsem, že při noční jízdě autem jsem schopná se řídit pouze podle bílých pruhů na cestě, protože přede mnou byla jedna velká černá opona a neměla jsem sebemenší tušení, zda jde cesta rovně nebo se tam ve tmě skrývá zatáčka. Ještě horší bylo, když jelo protijedoucí auto, v tu chvíli jsem neviděla vůbec nic. Přiznávám, že to nebylo zrovna zodpovědné. Taky se mi opakovaně stalo, že jsem dobíhala autobus, celá udýchaná do něho nasedla s radostí, že jsem ho stihla, ale jen do chvíle, než jsem zjistila, že jede jiným směrem než chci já. Takže jsem vystoupila a udiveně koukala, jak to, že č.48 se najednou změnilo na č.39? Ono to je hrozně fajn si udělat takovou okružní jízdu Ostravou, ale ne zrovna ve chvíli, kdy nejvíce spěcháte. 
Během toho celého roku jsem měla dostatek času na to, abych zjistila, že podstoupit laserový refrakční zákrok by pro mne znamenalo ukončit neustály boj s brýlemi. Rozhodnutí bylo celkem rychlé. Jediné co mě odrazovalo bylo vědomí, že nebudu asi nejvzornější pacient, když přesně vím co mě čeká. Neminulo mě předoperační vyšetření, které je nezbytně nutné ke správnému naplánování operace. Tímto jsem si vyzkoušela být v roli pacienta od začátku až do konce. Moje operace LASIK Custom byla naplánovaná na pondělí 13.2.2006. Jako obvykle jsem ráno přišla na kliniku a jelikož jsem byla zařazena na konec operačního programu, pracovala jsem…instrumentovala jsem u očních zákroků laserem, stejných jako čekal mě samotnou. A tak jsem nad instrumentačním stolkem přemýšlela nad tím, na co se nás obvykle ptají ostatní pacienti – nebude to bolet? Vydržím klidně ležet a koukat tam kde mám? A jak jsem tak přemýšlela, ani nevím jak a najednou jsem byla na řadě já. Kolegyně mi nakapaly do očí anestetické kapky a desinfekci. Nemůžu tvrdit, že jsem byla naprosto klidná a beze strachu, i u mě se dostavila nervozita a napětí. Sama sebe jsem uklidňovala vědomím důvěry, teď už i v moje pracoviště, v kolegyni Dagmarku, která u mého zákroku instrumentovala (a která to už má taky úspěšně za sebou) a v neposlední řadě v operatéra - doktora Hycla. Ale i přes mou důvěru jsem velmi uvítala plyšového psa na mém břiše, kterého jsem si během zákroku držela a čekala kdy to konečně teda začne bolet. Nic bolet nezačalo, snad jen chvilkami trochu nepříjemný tlak na oko, nic víc. 
Samotný zákrok trvá krátce, takže za deset minut to bylo všechno za mnou. Strach najednou vystřídala zvědavost jaké to teď bude? Bezprostředně po operaci jsem viděla jako by přes vodu, ale na to jsem byla upozorněna, takže mě to nijak neděsilo. Oči byly podrážděné a světloplaché, to částečně vyřešily sluneční brýle, ale ještě lepší terapii na podrážděné oči po operaci je líbání, můžu vřele doporučit :-) …máte zavřené oči (nedráždí Vás světlo) a na víc vnímáte příjemné pocity a lehce zapomenete na to, že jste ještě před chvíli leželi na operačním stole. :-) 
První tři dny po operaci jsem měla nepatrně smíšené pocity. Nemohla jsem si zvyknout, že už nemusím ostřit. Bylo to stejné jako když dostanete nové brýle a chvíli si zvykáte, že přes ně vidíte jinak než jste zvyklí. Nyní mám téměř 3 týdny po operaci a konečně si po těch letech užívám ostrého vidění. Hlavně při večerní jízdě autem to je úplně super, neměla jsem tušení, že se dá takhle večer vidět. A taky jsem byla mile překvapena, když jsem na televizi viděla stav hokejového utkání a nemusela kvůli toho, jako obvykle, vstávat a jít se podívat blíže. A pro mě, jako pro ženu, to má ještě jeden pozitivní přínos navíc…díky operaci, vrásky na čela a kolem očí budu mít tehdy až budu mít na ně nárok. Už si je nemusím předčasně tvořit neustálým doostřováním a mračením se na všechno co jsem potřebovala vidět. Letos se obzvlášť těším na jarní teplé dny a přeji Vám všem, kteří čtete tyto řádky, aby i pro Vás byly tak barevné, ostré a krásné jako budou pro mne…

V březnu 2008 jsem se rozhodla k důležité změně v mé vizáži a chtěla si nechat odstranit dioptrie. Nejbližší volné dubnové termíny a k tomu velkou ochotu nabídla Vaše klinika v Č.Budejovicích a byla jsem moc spokojená. 
Pracuji ve službách a opravdu jejich přístup od prvního telefonu až k poslední kontrole byl velice profesionální - jak pana primáře MUDr. Chodury, paní recepční, tak sestřiček asistentek-rozkapávaček:-))) 
Vaši kliniku budu rozhodně doporučovat a přeji mnoho dalších úspěchů a spokojených pacientů. Děkuji vám za ohromnou svobodu, kterou jsem svým rozhodnutím a Vaší pomocí dosáhla, a zdravím z Mariánských Lázní.

Věnuju se sportu – bylo mi nepříjemné a dost mě omezovalo nosit brýle a čočky. Vždy byly nedílnou součástí mých zavazadel na všech závodech fyziologický roztok a sada čoček. 
Tento způsob, jak se jich zabavit mi přišel nejlepší. Po operaci se stalo přesně to, co jsem očekával – začal jsem vidět i bez brýlí. Ráno se vzbudím a hned vidím, což se nestávalo. Je to super pocit absolutně toho nelituju. 
První den po operaci byl nepříjemný, ale dostal jsem kapky a prášky na spaní. Tak to jsem zaspal. Až po zákroku laserem jsem se mohl začít naplno soustředit na výkon a ten šel rapidně nahoru. 
V roce 1997 jsem stanul v běhu na 400 m překážek na 1. místě evropských tabulek a osmém místě na světě, co víc dodat…?

Nikdy jsem brýle nechtěl nosit, protože mi vadily při sportu a tancování. Tak jsem je jednoduše nenosil. Později se mi začal zhoršovat zrak, a tak jsem měl dvě možnosti, buď se trápit každé ráno a večer s kontaktními čočkami, a nebo podstoupit zákrok laserem a nemít problémy s očima a prostě dobře vidět! Byla to skvělá volba.

Měl jsem samozřejmě trošku strach, přece jen jsem si byl možná více vědom všech možných komplikací operačních i pooperačních. Operaci jsem si navíc maličko vymyslel sám, přes relativně dobrou zrakovou ostrost jsem měl obraz lehce rozplývavý, málo kontrastní, zašedlý, barevně jiný. Při čtení jsem musel odpočívat. 
Nyní vidím do dálky i bez korekce velmi dobře, do blízka rovněž a s malou korekcí „dělám rekordy”. Potíže žádné a pochlubím-li se, že jsem třetí den po operaci štípal dřevo, jen “podrazím” vaše správně doporučované rady pro chování po operaci. Jsem maximálně spokojen, ještě jednou vám všem mnohokrát děkuji a dovolím si prohlásit, že přístup celého týmu Evropské oční kliniky Lexum, postup i výsledky snesou plné absolutorium. Všem moc děkuji.

„Člověk ani nemusí vědět, že šilhá.“ 
Paní Ivana Harangozová začala šilhat až ve svých 42 letech, před tím jen nosila brýle na dálku. Jenomže špatně kompenzovaná vada propukla naplno a život se rázem naplnil spoustou nepříjemností. Pomohla až operace. 
Kdy se u vás šilhání prvně projevilo? 
Zhruba po čtyřicítce jsem zatoužila nechat si laserem vyspravit oční vadu, protože se mi zrak neustále zhoršoval – na jednom oku jsem sice měla jen tři čtvrtě dioptrie, ale na druhém pět. Ještě před operací jsem se pokoušela problém korigovat čočkami. Najednou jsem tedy začala vidět ostře na obě oči, což sice nějakou chvíli fungovalo, ale můj mozek posléze situaci nezvládl a oba dva obrazy oddělil. 
Jak se tím změnil váš život? 
Je to velký nápor zejména na psychiku. Představte si, že s někým mluvíte a on se najednou začne otáčet, protože si myslí, že se díváte na někoho jiného, kdo stojí za ním nebo přichází. Oči jsem sice mohla udržet rovně, ale musela jsem na to neustále myslet, takže další problémy jako bolesti hlavy nebo neustálá únava na sebe nenechaly dlouho čekat. 
Jaké konkrétní problémy to přineslo? 
V první řadě je to společenský problém. Oči přeci jenom tvoří podstatnou část vašeho výrazu, a pokud je s nimi cokoli v nepořádku, ovlivňuje to, jakým způsobem vás vnímají ostatní. Pokud nepanuje na pracovišti naprosto přátelská atmosféra, může se taková vada stát terčem nepříjemných útoků. Například se za vašimi zády ozve: ‚Kdyby ses dobře dívala, tak by se to nestalo…‘, což opravdu zabolí. Pak je tu problém samotného vidění, respektive ztráty prostorové orientace. Nemusí se jednat o žádné komplikované činnosti, jako je třeba řízení auta, ale i obyčejná chůze ze schodů nebo z kopce se může stát hororem. Najednou stojíte s nohou ve vzduchu a nejste schopný bezpečně rozpoznat, kam ji máte položit. Ztráta prostorového vidění byl taky jeden z mála příznaků, který se objevoval už dříve. 
Můžete uvést nějaký příklad? 
Při studiu na umělecké škole jsem neměla sebemenší problém při kreslení portrétů nebo krajinek, ale málem jsem propadla při sochařině, protože mi chyběla potřebná perspektiva. Totéž při sportech – smeč ve volejbale nebo tenise se podařila jen málokdy, stejně jako odpal míčku při golfu. Při všem je totiž nutné si uvědomit vzdálenosti a pozici objektu v prostoru. Člověk si pak o sobě myslí, že je nemehlo, ale jen špatně vidí. 
Snažila jste se svou situaci nějak řešit? 
Moje kroky tehdy vedly na dětskou strabologickou ambulanci v nemocnici na Karlově náměstí. Základní test byl celkem jednoduchý: člověk se dívá jakoby do dalekohledu, kde by měl vidět panenku v brance. Jenomže já viděla jen jedno, nebo druhé. Diagnóza byla jasná – skrytá šilhavost. Sice jsem se s ní narodila, ale až do mých dvaačtyřiceti nebyla vůbec poznat. Řešila jsem to prizmatickými skly, neboli hranoly – to jsou taková tlustá a nevzhledná skla v brýlích. Pořádně jsem to obrečela, protože mi nedoporučovali ani laserovou operaci, aby se postavení očí ještě dál nezhoršilo. Brýle mi alespoň pomohly do té míry, že mě přestala bolet hlava. 
Dnes takové brýle nemáte a ani se nedíváte nikam jinam… 
Dnes, s odstupem času, je to až úsměvná historka, jen si představte tu situaci: hledala jsem novou práci a na pohovor do oční kliniky Lexum jsem přišla s takovými brýlemi… I přesto jsem práci získala, a seznámila se tak s doktorkou Flemrovou, která mi ukázala, že situace není tak beznadějná, jak se zdála být. 
Měla jste strach z operace? 
Dlouho jsem operaci odkládala, ovšem potom jsem blíže poznala doktorku Flemrovou a zjistila, jakou opravdovou kapacitou v této oblasti je, strach pomalu mizel. Nakonec mezi rozhodnutím a operací neuplynul ani týden. 
Jak to celé probíhalo? 
Veškeré obavy byly zbytečné, protože jsem absolvovala jen první část operace v narkóze kvůli změnám v anatomii oka - proto jsem nebyla vhodnou kandidátkou na metodu nastavitelných stehů. Nebylo by to ale ani potřeba, protože hned první operace se povedla na výbornou. 
Pamatujete si první pocity po probuzení? 
Jestli myslíte něco takového, že vám sundají obvazy a vy rázem uvidíte vše ostře a jasně, tak to se nedostavilo, protože člověk má opuchlé oči. Ale když jsem pak doma ležela v posteli a v pokoji běžela televize, najednou jsem si uvědomila, že na ni dobře vidím, aniž bych měla nasazené brýle. Ten pocit štěstí je nezapomenutelný.

„Vyšší sebevědomí a pocit, že opravdu vypadám lépe.“ 
Ing. arch. Hana Kotoučová podstoupila v krátké době hned dvě různé operace očí. Nejdříve jí byla odstraněna krátkozrakost, to však odhalilo šilhavost. Druhá operace už přinesla zvýšené sebevědomí a lepší pocit. 
Kdy se u vás šilhání prvně objevilo a v čem vás omezovalo? 
Zhruba ve čtyřech letech po prodělané spále a krátce na to spalničkách. Jako dítě jsem až do první třídy musela nosit brýle a okluzor, to mi vadilo, bála jsem se, aby se mi děti nesmály. Brýle jsem časem přestala nosit a na šilhání zapomněla. Ale kolem puberty jsem je opět musela začít nosit kvůli krátkozrakosti, která se postupem let zhoršovala. 
Jak jste svoji vadu řešila? 
Vadu jsem vlastně vůbec neřešila, protože jsem silné brýle prakticky neodkládala a měla pocit, že to za nimi není moc vidět. Vzpomínám si, že jsem se zajímala o kontaktní čočky, ale při vyšetření mi bylo sděleno, že šilhání bude při jejich nošení velice patrné. Tím mi byla vada nepříjemně připomenuta. Až poté, co jsem podstoupila laserovou operaci krátkozrakosti a brýle přestala částečně nosit, byla vada na světě. O možnosti jejího odstranění jsem byla informována na klinice v rámci laserové operace. Tehdy jsem ji začala silně vnímat a rozhodla se pro další oční operaci. 
Jak se váš život po operaci šilhavosti změnil? 
Obě operace proběhly během půl roku. Já sama vnímám spíš snížení dioptrií a skutečnost, že brýle nemusím stále nosit. Odstranění šilhání vnímá především moje okolí, a já se tak cítím lépe. Ať už je to vyšší sebevědomí, nebo pocit, že opravdu vypadám lépe. 
Jaké jste měla z operace strabismu pocity? 
Rozhodně pro mě byla operace strabismu nepříjemnější než laser. Už proto, že je prováděna v anestézii a rekonvalescence probíhá pomaleji, než jsem si představovala. Přesto jsem moc ráda, že jsem operaci absolvovala. Zřejmě nikdy není pozdě, ale měla jsem ji podstoupit mnohem a mnohem dříve!

„Viditelné šilhání je pryč!“ I paní Ing. Zdeňku Křížkovou šilhání omezovalo v životě – špatný pocit, dvojí vidění, nízké sebevědomí… To vše odstranila operace strabismu vedená MUDr. Věrou Flemrovou. 
Kdy se u vás poprvé objevila šilhavost a jak jste vadu řešila? 
Bylo to zřejmě po malé mozkové příhodě před dvěma lety. Postižené oko jsem pak mhouřila. 
Jak vám šilhavost zasahovala do života? 
Viděla jsem dvojitě, bylo to velmi nepříjemné. 
Jak se cítíte po operaci strabismu? 
Vidění je úplně v pořádku, jen mi dalo práci překonat zlozvyk mhouření postiženého oka. 
Jaký byl první okamžik, když jste zjistila, že lépe vidíte a nešilháte? 
Velmi dobrý! Hned po operaci bylo vidění bez problémů, navíc jsem šťastná, že viditelné šilhání je pryč.