Vítejte v LEXUM!

Chtěla bych tímto poděkovat všem lékařům, lékařkám, sestrám a všem ostatním za jejich skvělou práci.

V neposlední řadě také recepci za trpělivost, vstřícnost a ochotu. Zvláště Andrejce Vlčkové.

Své první brýle do dálky jsem dostala ve 13 letech potom, co jsem zjistila, že neustálým doostřováním se čím dál více mračím na paní učitelku a na tabuli. V tomto věku mi přišly brýle jako docela atraktivní doplněk, ale postupem času a ve chvíli, kdy se o slovo přihlásila puberta mi už tak zajímavé nepřišly. A tak jsem brýle začala odkládat více a více. Ve škole jsem to vyřešila jednoduše, prostě jsem si sedla do druhé lavice. A když bylo nejhůře a od neustále namáhaných očích mě bolela hlava, brýle jsem vytáhla, abych je zase po pár dnech rychle schovala do šuplíku. Znovu jsem si je musela zavolat na pomoc, když jsem začala chodit do autoškoly. 
Oční lékařka neuznala za vhodné, abych řídila bez brýlí a tak jsem „vyfasovala“ řidičák se zvláštním záznamem BRÝLE NUTNÉ. Ale i přesto mě to nedonutilo brýle nosit pravidelněji. 
Dalším mým nemalým problémem bylo si brýle uhlídat, opakovaně jsem je někde zapomínala, ztrácela a občas taky rozbila. V těchto fázích rozbitých či ztracených brýlí mě neminula pokuta při běžné silniční kontrole. To jsem si tak jednou večer jela přes město a na značce viděla 80, přiznávám, že se mi to zdálo poněkud divné…80 ve městě…ale nevěnovala jsem tomu větší pozornost do chvíle, než si moji rychlost změřila policie. Udiveně na mne koukali, když jsem jim vehementně vysvětlovala, že o žádném přestupku nevím, vždyť tam byla přece ta osmdesátka?! No jo, záhy mě vyvedli z omylu, když se ukázalo, že tam bylo 60. Při kontrole řidičského průkazu samozřejmě nepřehlédli poznámku BRÝLE NUTNÉ a tak, bez brýlí na nose, jsem svůj přestupek neobhájila. Po téhle zkušenosti se nabízela otázka, co takhle zkusit čočky? Ale představa každodenního nasazování a vytahování…tak tohle by určitě nebylo nic pro mne. 
Poslední šanci jsem si dávala v době, kdy jsem nastoupila do nemocnice jako oční sestra. Naivně jsem si myslela, že se tím něco změní, ale podle starého přísloví – kovářova kobyla chodí bosa – jsem svoje oči nadále zanedbávala a začala se smiřovat s tím, že k brýlím prostě kamarádský vztah asi nikdy mít nebudu. 
V lednu loňského roku jsem nastoupila na úžasnou :-) oční kliniku Lexum a současně v té době jsem si zlomila své nové brýle. Takže pro mne vyvstalo dilema: koupit si další brýle nebo to řešit jinak? Brýle jsem si nekoupila, takže poslední rok jsem byla zcela bez brýlí. A přesto, že jsem je vždycky nosila pouze v nutných případech, bez nich to nebylo až tak úplně jednoduché. Zjistila jsem, že při noční jízdě autem jsem schopná se řídit pouze podle bílých pruhů na cestě, protože přede mnou byla jedna velká černá opona a neměla jsem sebemenší tušení, zda jde cesta rovně nebo se tam ve tmě skrývá zatáčka. Ještě horší bylo, když jelo protijedoucí auto, v tu chvíli jsem neviděla vůbec nic. Přiznávám, že to nebylo zrovna zodpovědné. Taky se mi opakovaně stalo, že jsem dobíhala autobus, celá udýchaná do něho nasedla s radostí, že jsem ho stihla, ale jen do chvíle, než jsem zjistila, že jede jiným směrem než chci já. Takže jsem vystoupila a udiveně koukala, jak to, že č.48 se najednou změnilo na č.39? Ono to je hrozně fajn si udělat takovou okružní jízdu Ostravou, ale ne zrovna ve chvíli, kdy nejvíce spěcháte. 
Během toho celého roku jsem měla dostatek času na to, abych zjistila, že podstoupit laserový refrakční zákrok by pro mne znamenalo ukončit neustály boj s brýlemi. Rozhodnutí bylo celkem rychlé. Jediné co mě odrazovalo bylo vědomí, že nebudu asi nejvzornější pacient, když přesně vím co mě čeká. Neminulo mě předoperační vyšetření, které je nezbytně nutné ke správnému naplánování operace. Tímto jsem si vyzkoušela být v roli pacienta od začátku až do konce. Moje operace LASIK Custom byla naplánovaná na pondělí 13.2.2006. Jako obvykle jsem ráno přišla na kliniku a jelikož jsem byla zařazena na konec operačního programu, pracovala jsem…instrumentovala jsem u očních zákroků laserem, stejných jako čekal mě samotnou. A tak jsem nad instrumentačním stolkem přemýšlela nad tím, na co se nás obvykle ptají ostatní pacienti – nebude to bolet? Vydržím klidně ležet a koukat tam kde mám? A jak jsem tak přemýšlela, ani nevím jak a najednou jsem byla na řadě já. Kolegyně mi nakapaly do očí anestetické kapky a desinfekci. Nemůžu tvrdit, že jsem byla naprosto klidná a beze strachu, i u mě se dostavila nervozita a napětí. Sama sebe jsem uklidňovala vědomím důvěry, teď už i v moje pracoviště, v kolegyni Dagmarku, která u mého zákroku instrumentovala (a která to už má taky úspěšně za sebou) a v neposlední řadě v operatéra - doktora Hycla. Ale i přes mou důvěru jsem velmi uvítala plyšového psa na mém břiše, kterého jsem si během zákroku držela a čekala kdy to konečně teda začne bolet. Nic bolet nezačalo, snad jen chvilkami trochu nepříjemný tlak na oko, nic víc. 
Samotný zákrok trvá krátce, takže za deset minut to bylo všechno za mnou. Strach najednou vystřídala zvědavost jaké to teď bude? Bezprostředně po operaci jsem viděla jako by přes vodu, ale na to jsem byla upozorněna, takže mě to nijak neděsilo. Oči byly podrážděné a světloplaché, to částečně vyřešily sluneční brýle, ale ještě lepší terapii na podrážděné oči po operaci je líbání, můžu vřele doporučit :-) …máte zavřené oči (nedráždí Vás světlo) a na víc vnímáte příjemné pocity a lehce zapomenete na to, že jste ještě před chvíli leželi na operačním stole. :-) 
První tři dny po operaci jsem měla nepatrně smíšené pocity. Nemohla jsem si zvyknout, že už nemusím ostřit. Bylo to stejné jako když dostanete nové brýle a chvíli si zvykáte, že přes ně vidíte jinak než jste zvyklí. Nyní mám téměř 3 týdny po operaci a konečně si po těch letech užívám ostrého vidění. Hlavně při večerní jízdě autem to je úplně super, neměla jsem tušení, že se dá takhle večer vidět. A taky jsem byla mile překvapena, když jsem na televizi viděla stav hokejového utkání a nemusela kvůli toho, jako obvykle, vstávat a jít se podívat blíže. A pro mě, jako pro ženu, to má ještě jeden pozitivní přínos navíc…díky operaci, vrásky na čela a kolem očí budu mít tehdy až budu mít na ně nárok. Už si je nemusím předčasně tvořit neustálým doostřováním a mračením se na všechno co jsem potřebovala vidět. Letos se obzvlášť těším na jarní teplé dny a přeji Vám všem, kteří čtete tyto řádky, aby i pro Vás byly tak barevné, ostré a krásné jako budou pro mne…

Letos v srpnu jsem byla na oční klinice Lexum na operaci šedého zákalu. Z celého srdce děkuji celému zdravotnickému týmu pod vedením pana primáře Martina Cholevy za velmi citlivé a ohleduplné jednání a profesionální přístup. Všichni jste velice milí, usměvaví, prostě odborníci na svém místě.